Dvacátého čtvrtého února dva tisíce dvacet dva. V toto datum se stalo něco, co ovlivnilo minimálně celou Evropu, Rusko a okolní země na roky dopředu. Rusko v noci zahájilo ozbrojený útok na nezávislý suverénní stát Ukrajina. Ruský prezident Vladimir Putin řekl, že dal svolení ke speciální vojenské operaci na ukrajinském Donbasu. Znamená to jediné slovo: VÁLKA. V době psaní tohoto článku je více než měsíc od začátku této vojny a stále není rozhodnuto. Ukrajina se brání, Rusko útočí. Všechny státy OSN vyjma několika, kde vládnou diktátoři (KLDR, Bělorusko, Eritrea, Sýrie) útok odsoudily, nebo se zdržely hlasování. Nerozhodnutých bylo třicet čtyři. Těch, kdo útok odsoudily, bylo 141. Rusko tvrdí, že jde o speciální válečnou operaci. Naprostá většina světa včetně Číny (která svůj postoj přehodnotila) situaci pojmenovává různě: Ruská invaze na Ukrajinu, rusko-ukrajinská válka, ruská agrese na Ukrajině, válka na Ukrajině či Putinova válka. Putin je mnohdy přezdíván jako Putler. Jedná se o složeninu slova Putin a Hitler, což je odkaz na druhou světovou válku, které se tato může podobat.
Situace se nás velmi dotkla. Jedná se o velké zlo, které bychom v tomto století v civilizovaných zemích vážně nečekali. Nechceme zde soudit politickou situaci, ale víme, že vystřelit na jiný stát je naprosto nelegitimní řešení sporu primitivním způsobem, jedná-li se o normálně fungující zemi. Ze zpráv i z osobních příběhů lidí víme, že cíle útoku jsou ze strany Ruska nejen strategické vojenské cíle, ale i civilní obyvatelstvo a jejich domovy.
Moc dobře si uvědomujeme sílu poutnického slibu. „Já, (…), hrdě a s pokorou na svou čest slibuji, že budu ctít a jednat dle hodnot Poutníků, jak nejlépe dovedu. Vážím si přátelství a Stezkou pro život provázím i ostatní.” Přesně ta situace, která nastala, ta bezbrannost a nepravosti, které se běžným Ukrajincům dějí, nás vyburcovala k okamžité akci. Přinášíme vám dvě reportáže z posledního měsíce.
Opičák
Pondělí jednadvacátého února. Putin má šíleně dlouhý proslov, kde jde o uznání nezávislosti takzvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Své armádě nařizuje zajistit v obou separatistických oblastech na východě Ukrajiny mír. Začínám mít obavy, doufám však, že je to jako obvykle pouhé zastrašování.
23. února Ukrajina vyhlašuje nouzový stav na jeden měsíc po celé zemi.
Čtvrtek, před osmou ranní. Líně swipnutím vypnu budík a počkám na další za pár minut. Opět se budím. Beru do ruky telefon a koukám na hromadu upozornění na Twitteru. V mžiku mi dochází, že se to fakt stalo. Že fakt Rusko napadlo Ukrajinu. Dvacátého čtvrtého února dva tisíce dvacet dva ve čtyři hodiny a deset minut ráno. Ve čtyři hodiny třicet minut byly slyšet na řadě míst na Ukrajině včetně Kyjeva první výbuchy. Zatímco já jsem v klidu spal. Vařím si kafe, které rozčilením stejně nedopiji. Cestou do práce moc nevnímám, co se děje. Hlavou mi běží, co se bude dít. Kladu si otázky a nenacházím odpovědi. Kam to půjde dál? Jak dlouho to může trvat? Kdo zvítězí? Jde jen o východ Ukrajiny?
Práce. Přichází mé dvě šéfové, jedna pracovala řadu let v Člověku v tísni, druhá má také přehled. Vypadají zdrceně. Části lidí z práce to ještě plně nedošlo. Po přečtení dalších zpráv si uvědomuji, že jde o stejnou taktiku jako byly Hitlerovy bleskové války. Hlavou mi letí vzpomínka na rok 1968, kdy nás také v noci obsadili Rusové, aby tu nastolili pořádek. Posílám prachy Člověku v tísni. To je to, co teď pomůže.
Pátek. Skautský institut svolává sbírku věcí pro Ukrajinu. Nestíhám, jsem už na cestě do Liberce do školy. Předávám alespoň informaci dál. Zjišťuji, že za Poutníky nabalila věci z kluboven Bláťa a odvezla je. Karimatky, spacáky. To vše se hodí.
Na univerzitě téma probíráme, máme z toho naježené chlupy na těle. Vyučující i studenti zcela chápou, že bude zle. Začíná tak každá přednáška. Zbavili jsme se covidu, nastává druhá krize. Opět prověří soudržnost lidí. Prověří hodnoty společnosti.
Neděle, píše mi Vojta – popcorňák (absolvent kurzu Zapalovač). Ve Skauťáku je pořád co dělat. Přijď, nakládáme. Běžím tam a stoupám si do řetězu. Ten se pak rozděluje dokonce na dva. Potkávám Vojtu, pobíhá po schodech a odnáší dolů, co se dá. Jeden pytel za druhým putuje do dodávky. A do druhé, třetí… Objevuji se ve spodním řetězu vedle Šutra. Přehazujeme si pytle. Materiál putuje ze dvorku i z pater dolů. Zřídkakdy se náklad sekne. Za pár hodin je vystaráno. Vysláno je na padesát dodávek, nějaké mikrokamiony a bůhví co ještě. Lidé jsou štědří. Začalo to nápadem poslat tam jednu dodávku. Hodně pomohlo i město.
Milion chvilek pro demokracii svolávají obrovskou demonstraci na Václavském náměstí. Na chvíli tam jdu. Fiala má projev hodný státníka. Následují zástupci Ukrajiny. Je to srdcervoucí. Ukrajinci zabalení do vlajek se objímají s Čechy. Skenuji u stánku QR kód a posílám peníze ukrajinské armádě. Nejvíce mě zasahuje minuta ticha. 60 tisíc lidí najednou utichá. Z přilehlé restaurace hraje rádio, ve kterém se ozývá cosi o vítězství. Jde ale o sportovní zápas. Nechápu, proč to nevypnou. A jak někdo v takové situaci může sedět za sklem a popíjet víno u oběda. Honí se mi v hlavě cosi o nemorálnosti. Národní muzeum má na sobě obrovskou vlajku Ukrajiny. Jdu k němu a dívám se na zaplněné náměstí. Dítě na “koni” drží ceduli s nápisem “Putin je ošklivák”. K tomu jí banán.
Píše Lukáš, taky popcorňák, že jedou na Ukrajinu a můžu své věci přidat k nim. Zanedlouho jsou komplet naplnění a mé věci se nevejdou. Zjišťuji, že materiální sbírku pořádá i Česká tábornická unie. Sdílím tuto informaci všude možně po Praze 10, kde sídlí. Zároveň balím starší velký batoh a dávám do něj potřebné věci pro humanitární pomoc. Nesu ho spolu s desítkou jógamatek z klubovny na sběrné místo. Nazítří jede na Ukrajinu sjednaný mikrobus naplněný materiálem.
Benefiční koncert. Rychle se to seběhlo. Pavlače ve Skauťáku. První hraje Šákul alias Balda. Nabádám popcorňáky, ať přijdou. Zapálené zapalovače hoří a máváme na jeho píseň. Koncert peníze vydělává. Posílají se na charitu. Během večera píše Lukáš, že jedou skrz Ukrajinu dál, na nějakém přechodu je nepustili dále, tak museli jet oklikou. Jedno auto už to psychicky nezvládlo. Další pokračuje.
Lukáš píše, že jsou v pořádku za hranicemi. Byl to prý masakr. Dny přestávám počítat. Zkrátka je „někdy“. Spím dvě hodiny. Hlásím se do služby ve dvě ráno spolu se Fčelou v Kongresáku na Vyšehradě. Dostáváme modré vesty s logem červeného kříže. Na sobě máme skautské šátky Vysokoškolského roverského kmene, kam oba chodíme. Přes noc vydáváme čaje, kávu a drobné jídlo těm, co v tento čas nespí a čekají na vízum. Na zemi je pár matrací, kde pospávají uprchlíci. Starší paní spí ve zlomené poloze vedle dětí na sedačkách, nějaká skoro batolata spí vedle. Hemží se to tu překladateli ovládající ukrajinštinu, zdravotníky, hasiči, policisty, skauty i neskauty. Vládne tu napjatá atmosféra. Jsem povolán k mazání toastů na snídani. Uděláme pět beden a jdu zase na výdej k bufetu.
Pobíhají kolem mě děti. Jsou nadopované cukrem, kterého si do čaje sypou po lžících. Jejich rodiče a prarodiče padli únavou a spí. Děti si hází s nějakou věcí a vypadají, že zatím netuší, co to vše znamená. Snad je to dobře. Přichází malá holčička. Neví, zda si má vzít croissant, nebo sušenku. Přináším jí nabídku tajné čokolády do tvaru srdce. Je jich málo, tak jsou pro tyto případy. Usměje se a s vděkem odchází. Přichází slečna, tak sedmnáct let. Má s sebou maličkého psíka. Ten je rád, že se může nažrat připravených granulí a zapít to vodou. Psík jí několikrát utíká i s voditkem a různě se mi točí pod nohama. Je na tom v současné situaci ze všech nejlépe.
Přichází za mnou paní ve věku zhruba mojí mámy. Překvapivě umí anglicky. První Ukrajinec, který se se mnou dobře dorozumí. Její matka někde ztratila bundu. Venku mrzne. Jsou čtyři hodiny ráno. Přijeli s jedním kufrem a jinak nemají nic. Napadá mě, že taková věc je existenční – a že se možná krade i oblečení. Hledám ztráty a nálezy. Nikdo neví. Policisté mě posílají o patro výš, že tam ztracené věci najdeme. Nahoře mi policisté sdělují, že už jsou tam šestým dnem a ztráty a nálezy rozhodně neviděli. Nacházím koordinátora překladatelů. Ten o bundě ví a posílá nás k hornímu bufetu. Šťastný nález. Předáno.
Přichází paní, že nemůže spát. Soucitně se usměji a nabízím jí kávu. S povděkem přijímá. Řeším s rodinou něco kolem polévek. Nerozumím. Dávám dvanáctiletému uprchlíkovi Google Translate, ať mi přeloží, co chce. Nemám v telefonu azbuku. Nakonec se nedomluvíme. Pán chce čaj, dorozumíme se, co je horká voda a co je ovocný a co černý čaj. Vařím další horkou vodu v konvici. Plním velké termosky. Povídám si s hasičem, který má třetí směnu. Střídají nás. Se Fčelou odevzdáváme vestičky pro další partu. Jdu na metro rovnou do práce.
Během dne v kanceláři po třiceti hodinách nespaní působí svit obrazovky zvláštně. Je mi blbě. Zvedám se a jdu domů. Spím. Konečně. Za pár dní stojím u kamionů v Malešicích. Překládám matrace z jednoho českého do druhého. Ten jede na Ukrajinu. Řidič neustále s někým volá během nakládání. Asi s rodinou, či přáteli a zjišťuje, co se děje na Ukrajině. Odhaduji, nerozumím ukrajinsky. Matrací přibývá a záda bolí. Jedna matrace za druhou, pěkně stočené ruličky o hmotnosti odhadem 10 kg. Naložíme po strop půlku kamionu a začínáme nakládat bedny s měkkými věcmi. Sem tam přijde jedna těžší. Loučíme se s řidičem, který naloží na jiné adrese nějaké palety.
V práci lobbujeme za uvolnění bytu, kde máme zasedačky pro uprchlíky. Povedlo se. Začínám shánět materiál. Uplynuly dva dny a máme ho skoro kompletní. Zjišťujeme, že bude lidí více a k tomu přibyde ještě batole. Sehnat postýlku. A další postel. Peřiny, pračku, nemáme dodávku, jídlo, ručníky, rychlovarku, stůl… Jako na kolotoči. Volám bratrancovi. Martin přijíždí, aby mi pomohl odvézt postel. Paní není doma, nezvedá telefon. Martin proráží auto o obrubník při vyjíždění a kape mu cosi na silnici. Nemůže točit volantem. Odtahuje ho jeho žena Oťaska druhým autem. Odvolávám příjezd pro manželskou postel na druhé adrese, nemáme auto. Kolegyně píše, že auto máme za pár hodin. Rozebíráme postel a nakládáme ji do auta. Vezeme ji do bytu. Máme vše. Zdarma. Díky, lidi!
Jsem v práci. Pajdák slibuje pomoc s vystěhováním asi osmi těžkých stolů z prvního patra do garáží. Děje se to a za ani ne hoďku máme hotovo. Díky bohu. Pajdák je zkušený stěhovák. Máme kam složit postele a další nábytek. Kolega mi pomáhá přenést skříně. Kolegyně uklízí v připraveném bytu drobnosti. Její máma během víkendu povléká postele a dělá generální úklid. Domlouvám příjezd rodiny na úterý.
Kongresák, další noční směna. Šli jsme si na chvíli před ní lehnout, ale spát nám nešlo. Uvnitř je klid, pár lidí se potuluje kolem. Personálu je plno. Opět hasiči, policajti, antikonfliktní osoba, zdravotníci, dobrovolníci. Vaříme vodu, stěhujeme bagety do lednic. Svítá, koukáme na Nuselák a přes údolí. Kéž by byl takový klid i na Ukrajině. Půl šestá ranní. Přichází první větší skupina uprchlíků. Nový den se rozjíždí. Odcházíme do práce. Odpoledne se balím a těším se domů. Třicet čtyři hodin bez spánku. Spím deset hodin, pak musím do práce. Noc. Ráno, sedm hodin, jedu směr Liberec do školy. Během víkendu řeším detaily v bytu pro uprchlíky. Půl osmé večer. Končí celodenní blok přednášek. Jedu do Prahy. Deset večer. Dobrou noc.
Ve Skauťáku je děkovačka dobrovolníkům. Se Fčelou přicházíme jen na chvíli. Představují se koordinátoři skautské dobrovolnické pomoci. Vzali si na to neplacená volna v práci. Točí se po týdnu. Dále na pódium přichází ti, co spravují dočasné Svojsíkovy hotely – hotely zdarma pro uprchlíky spravované skauty. Mluví k nám zaměstnanec ukrajinské ambasády. Velice emotivní zážitek. Dostává od Šípka na krk šátek Skautského institutu. Koordinátorka Markéta do mikrofonu poptává pomoc na vybavení zázemí pro 25 lidí v Haštalské ulici. Jdeme se s ní potkat. Mája nabízí nějaké vybavení, co máme doma. Já si nechávám slovo na potom. Nabízím, že seženu cokoli.
Druhý den mají nabídky na pračky, matrace, peřiny, židle a jiné věci. Něco shromažďuji v práci. Přijíždí Janča ze Skauťáku a Boltem odváží dětskou matraci, sušák na prádlo a další věci. Spolu se Fčelou odnášíme pár věcí, co jsme získali jinde a našli doma. Velký batoh, Ikea taška s rozloženými stolky, skleničky a jiné věci ve velké sportovní tašce. Skládáme to do hezkého prostoru. Budou to mít krásné.
Bratranec Martin jim veze hrnce, stěhovák Jirka mikrovlnku a prodlužovačky. A další nabídky se hrnou. Hotovo, vybaveno. Zastupitelka vypadá spokojeně. Je připraveno na převzetí.
V práci se domlouváme na předání bytu ukrajinské rodině. Pomáháme stěhovat byt, lidé jsou to milí. Domluva je skrz prostředníka – Ukrajince, který pracuje v Česku. Pomáhám nastěhovat pár věcí, co mají s sebou. Pár tašek a jinak nic. Dobře, že jsme byt vybavili základními věcmi a nakoupili jídlo. Jsou moc rádi. Dáváme jim vizitku s telefonem na nás, heslem na wifi a přejeme, ať se jim daří.
Oddílová schůzka. S dětmi vytváříme krátký příběh, který překládají do ukrajinštiny. Věšíme ho do oken klubovny pro kohokoli. Posíláme ho ukrajinským dětem pro radost.
Pípá e-mail s poptávkou pomoci od Skautského institutu. Získali na půl roku dvě patra obrovského domu. Mnoho prázdných pokojů je třeba uklidit, aby tam mohli zřídit volnočasové centrum pro Ukrajince zvané SVITLO na Staromáku. Beru si dobrovolnické volno v práci a myji jedno okno za druhým. Už je vidět i ven. Jiní myjí schody, luxují. Sundavám staré žaluzie. Fotíme společnou fotku, jíme pizzu, opět uklízíme. Poslední okna umyta, odcházím.
Reakce nesouhlasu s válkou a podpora Ukrajiny jako rychlá reakce
Fyzická práce je vždy potřeba
Koordinační schopnosti se hodily
Výsledek se dostavil
Fčela
Ráno 24. 3. budí mě Opičák s tím, že to fakt udělal. Kdo? Co? Aha. Začala válka.
V tu chvíli mi to vůbec nedochází. Nechápu to. Nechci to chápat.
Během dne mi to ale všechno začne docházet. Sakra. Válka je něco, čeho jsem se neplánovala dožít a teď je za humny.
Nejdu do školy. Nejde to. Nemůžu. Měla bych plánovat víkendové školení UFOuních instruktorů. Nejde to. Hledám možnosti jak pomoct, objevují se jich spousty. Přihlašuji se do různých portálů, že peníze nemám, ale můžeme nabídnout gauč na přenocování, teplé jídlo, oblečení a ruce k práci.
Školící víkend. Snažíme se být v klidu, ale nejde to. Večer zapalujeme svíčku. V pauzách mezi “přednáškami” sleduji zprávy a mrzí mě, že nemůžu pomoct s nakládáním věcí. Vzdělání je ale taky potřeba.
V neděli přicházím domů a Opičák balí věci, které půjde v pondělí odnést České tábornické unii. Tak se přidávám a dáváme dohromady užitečné věci.
Ve škole mezitím skvělí lidé zorganizovali INFOlinku pro bezradné studenty, tak ve volném čase sedím u chatu a odpovídám.
Sepisujeme, jak mluvit s dětmi o válce, účastníme se webinářů, čteme spousty článků. Všechno je hrozně rychlé.
Další INFOchat, další čtení, další informování se.
Jdu si hrát s ukrajinskými dětmi – jazyková znalost prý není nutná… Prý. Je sakra nutná, když vám dají patnáct dětí, ať s nimi jdete ven na hřiště. Naštěstí všichni ve zdraví přežili.
Čas plyne. Přichází víkend, kdy jsme měli jet s UFO vedoucími do lesa na čundr. Přemýšlím o tom. To přece nejde. Nechci být v lese, zatímco se tu dějí takové věci. Výlet ruším a se Štikou nastupujeme do služby na Hlaváku. Od půlnoci do šesti. Štika se stará o ženy s dětmi – aby měly místo na spaní, aby je nikdo neotravoval, aby měly jídlo. Mně dali na starosti ubytování, takže volám do hotelů a dělám pořádek v administrativě. Všude spoustu hasičů, policistů, zdravotníků, lidí. Každý někam pospíchá, pořád se něco děje. Jeden dobrovolník si stěžuje na studenty lékařské fakulty. Je unavený, už je tu pátý den na noční. Posílají ho domů. Zmatek. Práci mi předává slečna s pytli pod očima – nastupuje na povinnou denní dovolenou. Uf.
Další týden. Další INFOlinka. Do toho se s Opičákem upisujeme ke službě v Kongresáku. Od dvou do šesti. Vidím paní, co má v jedné ruce přepravku s kočkou a psa na vodítku. V druhé ruce drží kufr. To je vše, co má. Obrázek z hlavy už nedostanu.
Březnová výprava mi dodává trochu síly. Únava se ale podepisuje.
Další týden, další služba v Kongresáku. Následuje služba asistentky pro ukrajinskou učitelku v ukrajinské třídě. Setkávám se zlostnými až nenávistnými komentáři na účet ukrajinských dětí. Že prý moc řvou a jsou rozlítaní. Možná proto, že na ně se jenom řve. Učí se češtinu pod taktovkou učitelky ze samotných pekel (aspoň mi tak přišla) a na oběd dostávají teplý rýžový jogurt, který jsem měla problém dojíst i já, zatímco všichni ostatní mají knedlíky s omáčkou – “Nemáte čipy, máte smůlu.”
Je mi smutno. Úzko. Mívám noční můry. Ale cítím naději. Jednak díky jaru, ale také díky tomu, že potkávám spousty skvělých lidí, co si v práci berou neplacená volna a chodí vypomáhat nebo lidi, kteří po čtyřhodinové noční směně jdou do školy, protože za pár měsíců maturují a potřebují se učit. Potkávám lidi, kterým není lhostejné, co se děje a to mi dává víru i ve chvílích, kdy se setkávám s nenávistí, zlostí, nesmyslnou žárlivostí a nepochopením.
S fantazií rozvířenou událostmi poslední doby jsme vytvořily následující text (věřím, že každý v něm něco najde):
Nahážem svý hadry na ploty
hrajem si na svoje životy
hrajem, že je vše v pohodě
doma jsme o chlebu, o voděHodíme pár knížek do vody
rozlijem dva kýble na schody
potom se zavřeme do sklepa
prosíme Boha, ať hlavně neklepáŽijeme tak trochu na hraně
tenhle boj tváří se prohraně
Do rukou berem palice
sepíšem 3, 4 petice
napíšu pár vzkazů na chodník
A soused? To bude podvodník!Nahážem svý hadry na ploty
hrajem si na svoje životy
hrajem, že všechno zvládáme
hlavy pak na beton skládáme
