Setkali jsme se 1. května v komorním počtu 5 lidí, na zastávce v obci Višňová jsme vystoupili z autobusu a vydali jsme se na naši pouť. Prvních pár desítek metrů bylo po silnici, ale brzy jsme odbočili na pěšinu táhnoucí se mezi poli. Po třech kilometrech jsme dorazili do cíle prvního dne, do krásné útulny na vrcholu kopečku Velká Skála. Po krátkém obdivování krásy okolí jsme začali s přípravou večeře, uvařili jsme si moc dobrou bramboračku, čímž jsme zároveň splnili jeden z úkolů Hořcové výzvy. Večer jsme si zpříjemnili hraním na ukulele a debatami o životních moudrech a o životě samotném. Z krásné atmosféry místní přírody nás jen občasně vytrhovaly zvuky střelby doléhající z nedaleké střelnice. Druhý den ráno jsme kuriózně vyrazili na cestu až okolo jedné odpoledne, nicméně sedm kilometrů uteklo jako voda a brzy jsme dorazili k rybníku Strašil s písčitou plážičkou poblíž zapadlé vesničky Stěžov, v němž jsme se zchladili během parného dne. Nechybělo ani oblíbené obsazování ostrova. Na radosti z tohoto úspěchu nám neubralo ani to, že to byl pouze velký kámen čnějící nad hladinou. Na tomto místě se od nás bohužel odpojila Viki a my jsme se vydali na další už ne tak dlouhou cestu k tábořišti Upírků. Tam jsme si uvařili výborný kuskus z rajčaty, které po cestě vypadali spíše jako rajská. Šli jsme brzy spát a těšili jsme se na další den. Brzy ráno jsme vyrazili na cestu do vesničky Káciň na autobus. Po cestě jsme přibrali do party nového člena šneka Ignáce Zrníčko, který s námi jel autobusem až do Zduchovic, kde jsme ho vypustili zpět do divočiny. Ve Zduchovicích nás bohužel čekalo velké zklamání, obchod, ve kterém jsme plánovali dokoupit zásoby, byl zavřený, nicméně jsme si poradili a dali jsme si místo toho výborný oběd v místní hospodě. Posilněni skvělýmobědem jsme se vydali na legendární vyhlídku Solenická podkova, trošku jsme se zapotili nicméně nám to vůbec nevadilo, protože to za tu nádheru stálo. Cestou zpátky na nás spadlo pár kapek, ale nic co bychom nepřežili, Václav cestou zpět nasbíral tolik odpadků, že by zahanbil kdejakého člena Hnutí Brontosaurus. V již zmíněné hospodě jsme se toho dne zastavili ještě jednou a to na výborné zmrzlinové poháry, ze kterých se nám dělali boule za ušima. Dokonce jsme se trošku pobavili na účet naší milované Máji, které jsme dali do batohu dvě dlažební kostky (našla je až doma, když vybalovala batoh). Posledního večera nás čekala zkouška bouřkou. Při diskuzi jak dál padly i návrhy vzdát to a poslední noc přenocovat v Praze, nicméně zvítězila varianta hrdinství, a tak jsme se rozhodli přenocovat poslední noc pod zříceninou hradu Vrškamýk. Tento večer nás bohužel opustila Mája, která jela přivítat svou maminku po návratu z Itálie, nicméně ani tak jsme neklesali na mysli a podnikli jsme po utáboření se výpravu na pozorovatelnu v kopci nad Kamýkem. Cestu zpět jsme si zpříjemnili dováděním na dětském hřišti. Večer jsme si uvařili výborné fazole s cibulí a dlouze jsme naposledy vysedávali u ohýnku, protože nám bylo jasné, že nás takový zážitek po návratu do ruchu měst dlouho nečeká. Okolo dvanácté se kolem nás začala prohánět bouřka, blesk střídal blesk a zanedlouho začalo i pršet, brzy jsme zapomněli na hrdinství a běželi jsme se schovat do přístřešku pro návštěvníky zříceniny. Ve tmě jsme rozložili spacáky a šli spát. Další den ráno jsme se kvapně zabalili na cestu, dojedli zbytky jídla a vyrazili na cestu z kopečka do Kamýku nad Vltavou odkud nám jel autobus do Prahy. Posledním cílem naší cesty byl samozřejmě Houmr. Cesta se nesla v duchu hry „hele žlutý auto“, takže jsme se mlátili hlava nehlava. U Houmra jsme si dali výtečný oběd a šli jsme na Hlavák odkud jsme se rozutekli do tří světových stran.